středa – 2. červen 2010

okoli menhiru
  • výlet do pravěku
  • ploty všude kolem, díl II.
  • na asfaltu né…

Nocleh na pláži byl výborný nápad. Písek jde anatomicky vytvarovat, nikde nic netlačí, moře šumí, bory hučí, zemský ráj to na pohled. Kam se hrabe hotel. Včera jsme při hledání místa na spaní dojeli dál než jsme chtěli a proti plánu máme náskok. Proto nespěcháme dál a hledáme v mapě kam vyrazit do okolí. Nakonec jsme se shodli na nedalekém vrcholku Monte Barbatu (516 m.n.m.). Vracíme se autem do kopců, parkujeme v městečku Olmeto a vyrážíme. Stezka je součástí dálkové trasy Mare a Monti. Značka vede zeleným tunelem skrz neprostupnou jungli. Kolem cesty jsou polorozpadlé kamenné zídky neurčitého věku prorostlé statnými stromy. Části cesty jsou dlážděné kameny. Těžko odhadnout jak je cesta stará a jaký je důvod těch zdí. Kolem dokola je zarostlý prudký svah a na pastviny to nevypadá. Dokonce to nevypadá, že by tam vůbec mohli pastviny někdy být.

Cestou narážíme na široké a překvapivě zachovalé dlážděné schodiště… jen tak uprostřed lesa.. nikde nikdo. Zvláštní. Cesta připomíná procházku pozůstatky dávno zaniklé civilizace pohlcené pralesem. Po pár kilometrech ústí stezka na lesní cestu vedoucí po úbočí Monte Barbatu. Jsme na Korsice, takže vrcholek je oplocený. Nechápu to.. kolem dokola není nic, jen skála porostlá křovím a přesto ji někdo oplotil. Plot už naštěstí leccos pamatuje a jsou v něm díry. S Romanem útočíme na posledních 150 metrů šturmem nejkratší cestou přímo vzhůru skrz kameny, husté keře a trny. Cesta neexistuje, každý metr je boj, ale nakonec se vyškrábeme až nahoru. Za výhled na zátoky kolem to stálo. Zpět jdeme oklikou přes louky, napojujeme se na cestu a k začátku archeologické stezky kolem zídek sestupujeme za max. 15 minut. Nahoru to bylo podstatně delší, náročnější a bolavější. Ale my jsme dobří a kameny o velikosti menšího autobusu nás nemohly zastavit. Když už jsme zase všichni pohromadě, obědváme a kolem občas prochází turisti. Jedna paní nám (kupodivu anglicky) vysvětluje, že někde kousek za námi je ze stezky odbočka na vyhlídku. Na oplátku jí říkáme, že jsme se právě vrátili z vrcholu a že tam je výhled ještě lepší. Nejdřív nám asi nerozumí, ale pak ji dojde, že myslíme tu zarostlou skálu za plotem. Prohlíží si ji, je vidět, že nám moc nevěří a pak jen rezignovaně mávne rukou a mizí pryč. Jo… není každý kamzík. My už máme pro dnešek splněno a vracíme se k autu. Na mapě to vypadalo jako neškodný výlet, ale v korsickém vedru jsem vyřízený jak žádost a Roman se Sáťou nevypadají o moc líp. A to jsme šli skoro celou cestu ve stínu.

Výpravy se zmocňuje solidní kopr. Chcípáme ve stínu a čekáme až trochu vychladne auto. Rád bych (pro zvýšení dramatičnosti) napsal, že jsme auto našli po návratu rozpálené do ruda, ale až tak zlé to zase nebylo. I tak by se ale na kapotě daly smažit stejky… škoda že máme jenom ty dietní konzervy. Jedeme zpět na pobřeží do Propriano nakoupit proviant a pak pokračujeme na Bonifacio. Podle průvodce jsme pořád v oblasti megalitických staveb. Doma to člověk nemá a po debaklu z předchozího dne je plán na odpoledne jasný. Ideálně ještě někde cestou najdeme nocleh. Vybíráme na mapě jedno naleziště nedaleko cesty, parkujeme a dál už pokračujeme pěšky. Naleziště samotné tvoří 3 skupiny kamenů: rovnoběžné řady menších sloupů (Stantari Alignement), kousek dál neúplné soustředné kamenné kruhy ala menší Stonehenge (Renaju Alignement) a nakonec dolmen (Fontanaccia Dolmen). Tato tři místa tvoří vrcholy trojúhelníku – předpokládám, že rovnostranného. Neměřil jsem to, ale znáte pračlověky a ty jejich geometrické úchylky. Bůhví co tam na těch šutrech tenkrát dělali. Informační tabule jsou pochopitelně jen ve francouzštině, ale je tu určitý pokrok – provozní řád naleziště je i v angličtině. Takže si aspoň čteme co všechno tu můžeme (skoro nic) a nemůžeme (prakticky všechno). Je to zvláštní pocit stát na takovém místě. Ty kameny už tady beze změny stojí tisíce let… co asi zůstane z naší civilizace?

Následuje dlouhé hledání místa na spaní. Po cestě k menhirům nebylo použitelného nic a kilometry na tachometru přibývají. Jsme v nížině, kolem jsou jen louky, pole, vinice a horko. Už ten včerejšek se nám nelíbil a ani dnes to nevypadá dobře. Oplocené jsou tady snad i ty ploty. Jižní část Korsiky je na neorganizované nocování pěkná pruda. Nakonec parkujeme na slepé odbočce přehrazené pár metrů od hlavní cesty kombinací kompostu a skládky stavební suti. Kolem odbočky je křoví, přespat se dá jenom přímo na asfaltu za autem. No, aspoň na nás není z cesty vidět. Takhle vypadá úpadek ubytovacích služeb na Korsice.

koordináty noclehu:
41°32’35.93″S
8°52’33.25″V
40 m.n.m.
větší mapa

Napsat komentář