pondělí – 31. květen 2010

Tavignano
  • prohlídku Corte odkládáme na neurčito
  • otužilci u řeky Tavignano
  • zbytečný úklid v kufru

Z noclehu nás ani na druhý pokus nikdo nevyhodil – naše skóre se pořád zlepšuje. Na snídani přišly zase krávy, ale k bližšímu kontaktu nedošlo. Plán na dnešek je Gorges de Tavignano – další roklina nad Corte. Prohlídku města tentokrát přeskakujeme. Vyjíždíme brzo ráno a před cestou ještě obhlížíme místní pevnost. Přístupné je pouze nádvoří a tak to netrvá dlouho. Muzeum je tak brzo ještě zavřené a my vyrážíme do divočiny. Přece jenom jsme s Romanem rychlejší a tak se po chvíli dělíme s tím, že se se Sáťou někde nahoře, případně na zpáteční cestě u auta, zase potkáme. Prvních pár kilometrů vede cesta po úbočích bez možnosti se schovat ve stínu. Vzduch se ani nehne, je vedro na chcípnutí a okolí taky nic moc. Potom se ale ráz krajiny změní a stezka míří do kaňonů a začínají výhledy. Cestička pokračuje po skalách vysoko nad řekou Le Tavignano, naštěstí nic exponovaného.. to bych tam ani nelezl. Teplota stále roste, ale kolem už jsou borovice a dá se to vydržet.

Nemáme předem stanovený cíl. Z údolí se nedá nikam odbočit, zpátky musíme stejnou cestou a tak jsme zavrhli možnost projít údolím podél řeky až na hřeben. Na mapě tipujeme místa kde cesta klesá k vodě a plánujeme koupání. Výstup končíme nad místem, kde stezka přechází na druhou stranu údolí a z mostu je snadný přístup k vodě. Následuje dlouhá pauza. Tok řeky vymlel ve skalách tůně a koupání se nedá odolat. Voda je o řád studenější než pod vodopádem D’aitone u Evisy, ale to nás nemůže odradit. Zůstáváme tady možná 2 hodiny. Mezitím doráží k mostu i Sáťa a jsme zase komplet.

Cesta zpět už není tak náročná a dokud jdeme mezi stromy, tak je i ten letní pařák docela příjemný. Bohužel, čím víc se blížíme městu, tím méně je možností se schovat do stínu a poslední kilometry před Corte se mění na regulérní peklo. Ještě během siesty u vody se domlouváme, že dolů půjdeme pěkně v klídku, protože by byla škoda se po koupání zase nějak odrovnat. Bože ta naivita… Nemám sice žádné sportovní vlohy a těžko můžu republiku reprezentovat prakticky v čemkoliv, ale tady bych se mohl potit za vlast… blééé. A ještě ke všemu celou dobu myslím na svou peněženku, kterou jsem už od neděle neviděl. K autu se vracíme vyplivnutí a rovnou – auta se stejně nedá ani dotknout – pokračujeme k vodě. Před Sáťou máme náskok a tak necháváme na kapotě vzkaz a jdeme k vodě. Je to stejná řeka jako tam nahoře, ale tady má skoro pokojovou teplotu a víry mezi kameny vytváří přírodní vířivky. Škoda že nemůžeme zakempovat hned vedle řeky. Vydržel bych tady až do večera. Co do večera… do příštího léta.

Z(a)tracená peněženka mi zase běží hlavou a tak začínám kramařit v autě. Díky tomu máme poprvé od odjezdu z Mikulova srovnané věci v kufru. Peněženka v autě ale nebyla. Zrovna ve chvíli kdy už začínám panikařit, se vynoří z jedné utajené kapsy batohu. Celou dobu sem ji nesl na zádech… to je tak, když si na cestu půjčíte batoh a nespočítáte kolik má přihrádek. Už jsme zase pohromadě, z Corte mizíme na Ajaccio a nocujeme na lesní cestě za Tattone. Je tu klid, není na nás vidět a hlavně tu nejsou prasata. Snad to pude…

koordináty noclehu:
42°8’18.79″S
9°8’41.50″V
850 m.n.m.
větší mapa

Napsat komentář