Archive for Prosinec, 2009

Šunky na Ko Si Chang

Neděle, Prosinec 13th, 2009

Zhlédli jsme už kus země, je načase hodit nějakej ten relax a vyválet si šunky. A kde jinde, než někde u moře na pláži. Západní pobřeží thajského zálivu je sice pro tuto činnost ideální, ale pro chudého středoevropana trošičku nákladnější. Chtě nechtě jsme se tedy museli obejít bez palmami lemovaných nádherných bílých pláží a spokojit se s pobřežím východním. Vybrali jsme si 100 km od Bangkoku a 12 km od pobřeží vzdálený ostrov Si Chang.

Ostrov je velký zhruba 8 km čtverečních, obydlený zejména rybáři, tu a tam nějaký ten resort pro turisty. Průvodce lákal, že ostrov je turisty málo vyhledávaný a kupodivu se docela trefil. Za celý 3 dny jsme potkali všehovšudy další 4 farangy.

Celý ostrov jsme prokřižovali na zapůjčených skůtrech. Cestou jsme si vyhlédli krásnou plážičku, kde jsme se v pozdním odpoledni řádně vyráchali. Voda teplá a čistá, bílý písek. Podle nějaké thajské organizace je pláž hodnocena 4 hvězdami z 5.

Tož, dobré to bolo.

Národní park Erawan

Neděle, Prosinec 13th, 2009

I přestože je národní park Erawan nejnavštěvovanější park v Thajsku a ikdyž byla zrovna neděle, vyrazili jsme se podívat na nejfotografovanější vodopád v zemi. Protentokrát jsme jako dopravní prostředek zvolili prskolety značky Honda o objemu celých 100 a 110 kubických centimetrů s poloautomatickou převodovkou a vydali se na 70 km dlouhou štreku.

Po zaplacení klasického farangovského poplatku 200 bahtů (cca. 100 kč) jsme se spolu s davem šli podívat na tu úžasnost. Ačkoli je vodopád uváděn jako celek o 7 stupních, nejedná se o nic jiného než o 7 jednotlivých malých, či o něco větších vodopádů.  Stupně se táhnou v délce 2,2 km a celá trasa tam a zpět nám zabrala slušné 3 hodiny. První tři stupně jsou v obležení piknikujících rodinek, děti řádí ve vodě a z korun stromů vše bedlivě sledují zákeřní opičáci, kteří čekají na jakoukoli příležitost, kdy neuvědomělý turista nechá nějakou tu věc bez dozoru.

Zpáteční cestu jsme si zpestřili zajížďkou k jednomu úseku „Železnice smrti“, konkrétně k místu, kdy trať vede na pilonech podle skály nad řekou. Popravdě řečeno,  je docela zázrakem, že při jízdě o den zpátky, tady v tomhle místě naše vyhlídková jízda, neskončila.

Před soumrakem jsme vrátili stroje a náš první soukromý fakultativní výlet byl u konce a nevyšel nijak draho, no posuďte sami: zapůjčení motocyklu 150 Bahtů za stroj + benzín za 200 Bahtů. Za celý den jsme najeli zhruba 200 km.

Most přes řeku Kwai

Neděle, Prosinec 6th, 2009

A opět historie. Bohužel, nedávná a krutá. I když nadpis článku kopíruje název slavného válečného filmu z roku 1957, nejde zde jen o most. Jedná se o historii několika tísíců dělníků, kteří se podíleli na stavbě železnice, dnes známé pod názvem „Železnice smrti“ a kteří zde zaplatili životem. Most byl tak součástí tratě dlouhé 414 km, která vedla z Barmy do Siamu. Na výstavbě se pod vedením japonské armády účastnilo na 60 tisíc zajatců a 300 tisíc asijských dělníku, kteří museli dřít v 18 hodinových směnách a s pomocí jen primitivních nástrojů. Bylo přemístěno na tři miliony kubických metrů skály a vybudováno několik mostů v celkové délce devíti mil. Práce na obou koncích železnice (Nong Paduk – Thanbuyazat) započaly v červnu roku 1942. O patnáct měsíců, kdy byla trať dokončena, byla už známa pod svým nechvalným pseudonymem. Podle odhadů během prací zahynulo 16 tisíc spojeneckých zajatců a 100 tisíc asijských dělníků. Mnozí z nich jsou pochováni na jednom z válečných hřbitovů v městě Kanchanaburi (most je v severní části tohoto města), a mnoho dalších zde mají pouze pamětní desku, protože těla byla pochována do hromadných hrobů a ještě dnes archeologické průzkumy objevují stále nové. Trať se využívala pouhé dva roky, pak byla na mnozích úsecích rozebrána. Do dnešního dne se zachovalo 77 km a stále se využívá.

My jsme Kanchanaburi navštívili zrovna v době kdy se zde koná každoroční slavnost „Týden mostu přes řeku Kwai“. Za tmy jsme shlédli světelnou a zvukovou show, která se zde koná i dvakrát za večer. Na jednom břehu řeky jsou vystavěny tribuny s pohledem na most a okolí řeky. Během hodinového představení jsme krátce seznámeni s historií v podobě projekce na stěnu tvořenou proudem vody z řeky (zajímavé). Po mostě projde pluk vojáků, přejede vlak a pak začně hlavní část programu. Je zde simulováno dobytí mostu.

Další den jsme si i krátký úsek trati projeli z Kanchanaburi do Nam Toku. K nejzajímavějšim atrakcím patří 30 metrů hluboký průkop ve skále, kudy se vlak prodírá a 300 metrů dlouhý most na dřevěné konstrukci podél skály. A to nepočítám nádherné scenérie, kdy vlak projíždí poli cukrové třtiny, tropickým lesem nebo vás zaměstnávají výhledy na kopcovité pohoří kopírující hranici s Myanmarem (Barmou).

Ayutthaya

Neděle, Prosinec 6th, 2009

Tak si to zopakujme. Měli jsme tu Khmérskou říši a Sukhotaj. Následuje království Ayutthaya se stejnojmenným hlavním městem. V době největšího rozkvětu oplývalo hlavní město takovým množstvím chrámů, že sluneční paprsky odrážející se od pozlacených věží prý oslňovaly do vzdálenosti tří mil. Toť opět citát z průvodce. Dostalo jméno podle indického města Ayodha (nepřemožitelný). Celé město bylo vystavěno na síti kanálů, některé se dochovaly dodnes. V roce 1685 mělo milion obyvatel (zhruba 2x tolik co Londýn). Až do poloviny 17. století moc království rostla, čile se obchodovalo se západem, panovníci byli schopní politikové, kteří dokázali udržet nezávislost země po dlouhých 400 let. Než do země vtrhli barmánci.

Dnes se na tomto místě už nachází jakýsi hřbitov chrámů. Z polí se zvedají temné ruiny z načervenalého kamene jako výmluvní svědci zašlé slávy a s nimi kontrastuje moderní chrámová architektura.

V hostelu jsme si zapůjčili kola a pár ruin jsme obkroužili. Nejstarší a nejrušnější chrám ve městě Wat Phanan Choeng, který se zachoval, vyplňuje 19 metrů vysoká socha Budhy z roku 1324, z doby ještě před založením města.

Národní park Doi Inthanon

Sobota, Prosinec 5th, 2009

Park je pojmenován po nejvyšší hoře Thajska Doi Inthanon (2565 m.n.m). Tak jakto už v Thajsku chodí, bohužel, pokud toho chcete co nejvíc vidět, musíte si zaplatit výlet. V tomhle případě není až tak třeba čeho litovat (kromě peněz teda), protože se jedná o nejnavštěvovanější národní park vůbec a zástupy autobusů se sem jenom hrnou. Tedy, o nějaké divočině si tu člověk může jenom tak snít.

Ráno nás u hotelu nabral minibus, po cestě jsme naložili ještě dva frantíky a jednoho kanaďana bůhvíjakýho původu. Prostě měl šikmý oči.

Není třeba se zde nějak dlouze rozepisovat, snad jen pár bodů celodenního programu:

- vodopád Vachiratharn

- vrchol hory Doi Inthanon

- 2 stůpy (chrámy) kousek pod vrcholem

- oběd

- vesnice horských kmenů Hmong a Karen

- vodopád Mae Klang

Chiang Dao

Sobota, Prosinec 5th, 2009

Už bylo dost rozvalin, chrámů, městského rámusu, je načase opět vyrazit někam do přírody.

Přestože největší dominantou parku Chiang Dao je třetí nejvyšší vrchol Thajska (2225 m.n.m), místo zdolávání vrcholu jsme se rozhodli prozkoumat jeho útroby. Pod horou se táhne na 14 km dlouhý jeskynní systém, z toho přístupných je něco kolem 9,7 km, elektricky osvětlená část pak jenom úsek dlouhý 900 metrů. Do neosvětlených částí je možné si najmout průvodce, který vám bude po cestě svítit olejovou lampou. A nebo tak jako my, vyzbrojit se kvalitními ledkovými čelovkami.

Na jednom kratším úseku jsme nechali vydělat jednomu místňákovi, který s námi prolezl  3 jeskyně spojené úzkými nízkými prolejzačkami. Zatímco Thajec i s lampou se jenom skrčil, Pavlovi stačilo dřepnout a já slon (Franta) to musel zvládnout po břiše. Procházka s lampou měla jistě svoje kouzlo, zejména pak, když takových skupinek bylo více a jeskyní se tak táhnul takový osvětlený had. Blbý bylo, že se u toho špatně dýchalo.

Nebyli bychom spravní čeští chlapci, abychom se sami nevydali prozkoumat další části jeskyně, kór když nikdo další se k takovému „odvážnému¨ kroku neměl. Nasadili jsme tedy čelovky a vyrazili. Ještě jsme za sebou slyšeli hlas jednoho z průvodců, který na nás cosi pokřikuje, ale rozumějte mu.

Po pár stech metrech už z nás pěkně lil pot, z úst se nám kouřilo, ale přitom bylo děsný vedro. Po dalších pár sto metrech začala být v jeskyni mlha a ve světle čelovek se tu tam zablýskala očka ne moc hezkých, černých, nemalých pavouků. Konec tůry byl zpečeťen v momentě, kdy nám cestu zkřížil nehezký, barevný, cca. 2 metry dlouhý had. Nezbylo nám nic jiného, než se pěkně potichu otočit a cupitat zpět.

Vstup jeskyně se nachází v místě budhistického kláštera, což mimo jiné dokládá umně vytvořený vstupní portál.

A jelikož nám opět kleknul foťáček záznamníček, z útrob jeskyně nejsou žádná fota – smůla Věrko :-) .

Chiang Mai

Čtvrtek, Prosinec 3rd, 2009

Je druhé největší město Thajska, přitom v něm žije 40-krát méně lidí než v Bangkoku. Město je proslavené množstvím chrámu jehož počet je prý stejný jako v hlavním městě. Jádro města je obehnáno vodními příkopy a místy zachovalými městskými hradbami. Nejedná se o žádný skanzen, ale o živou čtvrť, kde vše probíhá jako v jakémkoli jiném městě.

Nemá cenu zde psát všechny superlativy z průvodce, který se rozplývá nad každým Watem (chrámem), ty jsou vskutku moc pěkné, ale to jsou skoro v každém větším městě. Nevím, kde se stala chyba, ale nás město jako takové moc nenadchlo. Taxikáři a jiní dopravní naháněči byli oprsklejší, vlezlejší a víc oškubávající než jsme zažili v Bangkoku. Dívky lákající mlsné turisty do barů, aby zde utráceli za alkohol, se tu rojili jak komáři nad rýžovým polem v době dešťů. A pokud bychom absolvovali každou nabídnutou „hello massage“, byli bychom celý zmasírovaný už po pár metrech od hotelu. Farangů (cizinců) tu bylo požehnaně, takže asi na tomhle místě musí něco být, za co stojí tu trávit čas. My jsme to, bohužel, nenašli.

Za to okolí města je o poznání zajímavější. Cestovní kanceláře se tu předbíhají v nabídkách (ve směs jsou tedy všechny stejné) a farang zde může zažít ledacos. Od jednodeních výletů do okolních národních parků, plavení se na vorech, rafting, výletů na slonech do džungle, až po několikadenní výpravy do hor k „opuštěným“ horským kmenům, které dosud žijí tradičním způsobem života. To vše za těžký bahty (love, keš jak je libo). Těžko se to přiznává, ale též jsme si zaplatili jednodení výlet do národního parku Doi Inthanon, ale to jen proto, že za prvé není snadné se tam dostat (proč bylo psáno dříve) a po sečtení všech nákladů bychom to individuální cestou nepořídili levněji. Za to sami jsme vyrazili do Národního parku Doi Chiang Dao a Doi Suthep. O těchto výletech poreferujeme v samostaném článku.

Říše Sukhotaj

Úterý, Prosinec 1st, 2009

Ještě před 13. stoletím bylo dnešní Thajsko rozdrobeno na malá knížectví, z nichž většina byla součástí khmérské říše řízené z Angoru. Když začala moc Khmérů slábnout, spojili se dva thajští vojevůdci, vyhnali Khméry ze severních nížin a založili království Sukhotaj. Tím započala existence Thajska, jak ho známe dnes.

Opevněné město Sukhotaj bylo hlavním městem Thajska  po dobu 150 let a v době největší slávy se na území nacházelo na 40 samostaných chrámových komplexů roztroušených na ploše zhruba 70km čtverečních.  Uprostřed se nacházelo (částečně i nachází) královské město chráněné řadou vodních příkopů a hradeb. Dnes jsou jednotlivé stavby v různém stádiu rozkladu, hlavní a důležitá místa byla částečně zrekonstruována, jiné připomíná jen pár roztroušených a navršených cihel.

K prohlídce města a okolí je možné si zapůjčit bycikl nebo moped. My jsme sáhli po první variantě a za 15 kč jsme si mohli užít jízdu na vehementu podobném, jakými naši babičky jezdívaly na nákup do konzumu a na pole.