Chile vpřed 2007

Po prespani v parku za Casinem na exclusivni travicce pod palmami jsme zacali zjistovat, jak se dostat do NP Lauca. V 8:00 jsme se dozvedeli, ze jediny autobus, ktery jede do techto koncin (vesnice Putre), nam pred hodinou ujel, takze nezbyva nez cekat na druhy den … takze zmena planu – vyrazime na geoglify po prohlidce mesta a obede a tento jediny bus si stopneme zitra primo na trase Chile Ruta 11.

Mesto je typicke letni letovisko a v kazdem rohu ceka na cestovatele spoustu lakadel – napr. restaurace plne “dobrutek”, zmrzlinarstvi, bary, Mekac (zachod – baños), hudebnici, kteri hraji pro penize nikoliv pro zabavu, jak bychom ocekavali :) Nad mestem se tyci vyznamny utes El Morro (par kanonu a Jeza), ktery jsme si nalezite vychunali pri polednim vystupu – jak jinak !!! Pod kopcem je jeste zajimavy kostelicek plny zelezneho srotu od nikoho mene znameho nez Gusty Eiffela. Dalsi zmena – problematico – los problemas – zadny bus timto smerem nejede a jedina moznost je taxi za 12tis pesos. Po komunikaci s mistnimi taxikari jsme se presunuli na mezinarodni terminal a zacali se zajimat o bolivijsky spoj do La Paz, ze by nas pripadne po ceste nekde vysadil.

Nadrazi bylo plne Peruanek a Bolivijek sedicich na zemi a koupajicich se v textilnim tovaru. Jenik vyjednal nocni prevoz bolivijskym autobusem plnym indianek k “pry” nejvyse polozenemu jezeru na svete Chungara (4517 m.n.m.). Proto mame ted cas sedet u internetu a psat tento clanek :-)

Po komplikovanem presunu do Humberstone Jana ze sebe udelala studenta a usetrila nam tak 500 pesosaku ze vstupneho. Opustene mesto bylo plne turistu a stankaru, takze trosicku to kazilo dojem, ale i tak se ve meste daly najit prave zapomenute kouty – v kdysi davno narychlo opustenem baru (kde byly jeste nezasunute stolicky od stolu) jsme poobedvali. Za rohem jsme objevili zcela opusteny bazen (bez vody) s ctyrmi skok-prkny. Zakladem bazenu byl trup lodi – opravdu fascinujici :) Na prknech divadla Roman zahral par kusu z Mistrova pera, predvedl nam, kde sedi blbci a kde mistni honorace.Nejdulezitejsi casti opusteneho mesta je samozrejme tovarna na zpracovani ledku. Obrovske budovy s deravymi strechami a odchlipujici se plechy ve vetru pekne vrzaly az nahanely strach, dvere se zaviraly a otviraly, jako by jimi prochazeli duchove, lampy se kymacely ve vetru a vratnemu bylo take nejmin 150 let – ale batohy nam schoval … :-))

Ze strasidelneho mesta jsme pokracovali dale na sever – do Ariky – cekalo nas 250 km pouste. Aby jsme trosku zmenili nudne presuny autobusy, zkusili jsme stopovat. Jana chlapcum stopla hned prvni projizdejici jeep (Roman si v nem zasral batoh, od ktereho si uspinil cerstve vyprane tricko), ktery je bohuzel svezl jen 30 km a tam stopovali dale – bezuspesne – ale uspesne stopli autobus :o) a sama pro sebe (a Jenika) si stopla pravy emericky truck FrightLiner az do Ariky, kde jsme 2 hodiny cekali na hochy na spatnem nadrazi. Ale konec dobry, vsechno dobre – znovu jsme se setkali …PS. Dodatek: V teto casti pouste projede zhruba 6 aut za hodinu, z toho 2 jsou schopne te vzit – pokud jses evropska blondynka nebo chilska prerostla muchacha (vice informaci u chlapcu …)Poznamka: Z Ariky mame v planu pokracovat po zeleznici do nejsevernejsi vesnice v Chile, jak jsme vycetli ve starem cisle mesicniku Koktejl … bohuzel jsme dosli trochu pozde – posledni vlak odjel pred 17ti lety, od roku 1990 bylo nadrazi prohlaseno za historickou pamatku :-))

Po celonocnim presunu autobusem (zhruba 12h jizdy, navic 3 hodiny zpozdeni) jsme se ubytovali v exclusive hotelu i se snidani, na kterou jsme se moc tesili – vyklubala se z ni spalena houska s roztecenym maslem a kafe.Iquique je velice pekne pristavni mestecko, plne ulicek z ledkove (kolonialni) doby. Namesti zdobi majestatni hodinova vez a divadlo, ktere vynikne obzvlaste v noci, kdyz se stridaji osvetlovaci (kycovite) barvy – pockejte na video :) Z namesti vede pesi zona s kolejema, na kterych dnes jiz jen stoji vagonek, ktery kdysi mozna jezdil. Cela ulicka je lemovana drevenymi domy z doby nejvetsi slavy mesta, ktera utichla s prvni svetovou valkou, kdy ledek prestal byt exclusivni surovinou pro vyvoz.

Pekna byla i prochazka po plazi, kde se konaly zavody serfaru a zaverecnou teckou byl rybarsky pristav, kde se povalovali lachtani, mezi kterymi poletovali pelikani a racci.Vecer se nam podaril obrovsky ulovek – nasli jsme pravy chilsky bar ve kterem nechybela cepovana cerveza (de barril).